Zdravím ze Sofie...místa tureckých záchodů a vysokých hor;-)

Každý den si tu vzpomenu na jeden článek Petry Hůlové, ve kterém píše, cituji: "Teprve v Rusku, nikoli v Americe, jsem se vlastně stala hrdou na zemi, odkud pocházím. Na rozdíl od USA, kde jsem nějakou dobu studovala, jsem se najednou na náš břeh dívala z toho východního, kde je...přece jen větší korupce, nerovnost mezi lidma a nostalgie po starejch časech. Česko se odtud najednou zaskvělo jako výspa demokracie, prosperity a kultury." Citovaný článek je o něčem jiném, než teď píšu já, ale musím dát autorce za pravdu, že když cestujete východním směrem, začnete si vážit toho, co máte. Při cestě opačným směrem je to většinou naopak. Například při pohledu na toulavé městské psi, je mi tu smutno.

1. den: LETIŠTĚ

- můj kufr se na pásu neukázal. Zvláštní, když jsem na letišti, ale vypadá to, že tu neumí moc anglicky, takže jsem bez kufru a stěží se domlouváme. O nějakém "overnight kitu", který Vám většinou na letištích dávají automaticky, když ztratí Váš kufr, nemůže být ani řeč. A tak jsem strávila první noc a den v jednom oblečení bez kartáčku na zuby

Anglicky tu lidé opravdu moc neumí ani v restauracích a já zase bohužel neumím cyrilici (azbuku), alespoň, že znám řecká písmena z hodin matematiky....

2. den: UNIVERZITA a DRŠŤKOVÁ

- ani na univerzitě nechybí turecké záchody, rozpadlé zdi a akademici, kteří moc neumí anglicky. Znáte to, kolega se třeba na něco ptá, oni odpovídají na něco jiného a trvá to hodiny a hodiny... No nemám co pomlouvat, taky nejsem žádnej velkej speeker (jeden akademik mi tu říkal, že mi nerozumí, protože prý používám, cituji: "moc slov").

- večer jdeme na večeři, paní ze sekretariátu (prý též učitelka němčiny) bere polského kolegu Gregora na večeři, tak ať jdeme taky. Když cestou potkáme nerozpadající se dům nebo kus trávy, paní se rozplývá, jak to tu teď mají hezké. Večeře se tak trochu proměnila ve "one man show" kolegy z Polska. Nemá cenu to tu rozebírat, ale prostě všude byl, všechno ví a jezdí hlavně do východních zemí (Bulharsko, Turecko, atd.). Podle mého skromného názoru proto, že si v těchto zemích připadá jako velkej borec. Můj kolega (říkejme mu Pepa) ho totálně ignoruje (radši kouká na kulečník, co je v TV), zřejmě proto, že Gregor hned v úvodu řekl, že nemá rád sport. Já se snažím udržovat společenskou konverzaci, ale jde to těžko, když musím poslouchat od Gregora věci jako:

• "Ženský jsou hrozný, to my si objednáme pivo a jsme spokojeni "...(a pak si nechal dvě hodiny radit, co si má dát)
• "Řekni své ženě, že si může přidat, že není tlustá" ...(to říkal paní ze sekretariátu, která s sebou vzala manžela, který tedy také neuměl skoro vůbec anglicky)
• "Když ty nemáš ráda dršťkovou, ale tvůj manžel jí má rád, tak to mu jí ale musíš vařit"... (manžel paní ze sekretariátu si totiž objednal dršťkovou, dozvěděli jsme se, že je to tu tradiční jídlo, ale jeho žena to moc nemusí).

No abych to zkrátila, nemohlo to skončit jinak....Gregor se opil, začal machrovat s politikou a u otázky uprchlické krize (pozn. je rok 2018) už došlo k menší výměně názorů Nicméně vše dobré má jednou skončit, a tak končí i náš společenský večer...

3. den: PROMOCE a VITOSHA

- můj kolega Pepa je velký sportovec a povídal kolegům ze zdejší univerzity, že by chtěl na Vitoshu (zdejší hory)....A tak nám najednou při promoci (viz obrázek), která byla vskutku vydařená (plná zpívajících senilních bývalých absolventů a studentů, co si jdou pro diplom s baťohem a cigárem v puse), volá jeden zdejší akademik, že na nás čeká v taxíku před školou a jedem na Vitoshu. Ach....už teď mě bolí nohy.

Jedeme na Vithosu s tím, že se jede busem a pak lanovkou a že se půjde cca 3 hodiny na vrchol. Jenomže lanovka nejela a nakonec ani ten bus, tak se jelo taxíkem, který se porouchal :-D :-D :-D Nakonec nás někdo kousek přiblížil. Na tom vrcholu to bylo o nervy, náš pan kolega, nyní průvodce (informatik, bývalý voják tesknící po starých dobrých časech), měl o mě neustále strach a furt chtěl, abych na ně někde čekala, když už se mi s nimi dál nechtělo. Moji spolucestovatelé totiž moc nechápali jakto, že nejsem motivovaná vyjít až úplně na vrchol (no prostě vyslechla jsem si několik rad o tom, jak bych měla více sportovat a milovat přírodu...i když v mém pojetí se láska k přírodě nemusí projevovat tím, že si v ní odrovnáváš klouby a svaly, ale třeba tak, že si uvědomuješ, že není dobrý, že např. chováme nosnice v klecích.... ).

No ale čekání na ně na vrcholku hory pro mě nebylo (například proto, že bych asi zmrzla), tak  jsem si v klidu sešla dolů a počkala u piva....Ovšem moje zpráva, o tom, že jsem v pořádku sešla dolů, nedorazila kvůli slabému signálu, a tak prý musel chudák Pepa celou cestu kolegovi průvodci vysvětlovat, že se o mě nemá tolik bát/starat, "že jsem prý feministka". Každopádně do této chvíle to vlastně bylo celkem fajn. Když chlapci sešli z vrcholu (za mnou na pivo), pan kolega nám domluvil nějaký taxi, který nás mělo cestou do města nabrat, ale nepřijelo a po tom výstupu po skalách (4 hoďky), jsme šli dolů z hor a asi po 10 km jsme stále slyšeli, že už to bude a pak Pepa z GPSky zjistil, že je to ještě dalších 11 km a to už teda bylo myslím na všechny dost. No prostě jsem někoho pak nakonec stopla, ale výsledek je, že teď skoro nemůžu chodit....

4. den: SEMINÁRKY - každý pohyb mě bolí, tak radši opravuju seminárky a píšu tyto "zdlouhavé" zprávy.

5. den: uvidíme.....