Naděje (2019) ...85%
Velmi dojemné dílko. Nevím, jestli nejsem ovlivněna nedávnou smrtí mého otce s podobnou diagnózou. Nicméně já to nevnímala jako film o nemoci/umírání, ale jako film mapující vztah dvou lidí. A právě v tom byl pro mne film velmi dojemný - v tom, na kolik se autorce podařilo věrně vykreslit vztah dvou lidí se všemi jeho problémy. Vztah, který není ničím zvláštní, ale natolik se podobá vztahům, které zažíváme. Má identifikace s postavami proběhla tak plynule a nenápadně, že jsem si toho ani nevšimla. Ani jsem si pořádně nevšímala, že mě manžel během filmu upozorňoval na to, že potřebuji kapesník (i když možná mne chtěl jen taktně upozornit, že v té roušce tak těžce dýchám, že ho tím třeba ruším...:-)).
U mě se autorce opravdu podařilo "zabrnkat" na ty správné noty. Zaujalo
mě ale zcela odlišné přijetí filmu mým manželem. Nedávno
jsme byli na divadelním představení Jako břitva (od Lenky Lagronové). Toto
představení se manželovi velice líbilo, ale upozorňoval mne na to, že je tam
velmi znát ženská autorka a tedy též ženský pohled, který je jemu vzdálený - že
si několikrát během představení říkal: "takto nějak asi situaci vnímá
má žena, ale já to vnímám úplně jinak...." Dnes po filmu jsem si na
to vzpomněla, když jsem viděla svého muže vycházet z kina po filmu Naděje bez
emočního dojetí. Několikrát jsem již zažila opačnou situaci, kdy můj muž
dojetím vzlykal a já byla jakoby apaticky klidná (tehdy mi přišlo dojemnější
manželovo dojetí, než samotný film). Tím nechci naznačovat takové to: Men Are from Mars, Women Are from Venus.
Naopak, prostě se mi jen líbí, jak "sbližující" může současná tvorba (na rozdíl od minulosti)
být, když v ní můžeme nahlížet situace z různých (ať už ženských, mužských či jiných) úhlů pohledu a můžeme si díky ní uvědomovat, že někteří lidé mohou třeba vnímat určité situace jinak (podobně jako si to uvědmoval můj manžel při sledování B. Němcové v divadelním představení nebo při sledování Anji ve filmu Naděje). Proto si myslím, že film Naděje může být zajímavý i pro někoho,
komu třeba zrovna na ty správné noty "nebrnká".
V jedné recenzi na ČSFD jsem se o Naději dočetla: "snímek se ve své druhé polovině a zejména s blížícím se závěrem snaží vynahradit dosavadní smutek enormní dávkou dojímavého cukrkandlu, čímž paradoxně emocionálně již trochu ztrácí" (Filmmaniak). Něco podobného jsem také zacítila - mnohem více mne zasáhly "jednodušší" scény ve filmu než ten závěrečný "cukrkandl", i když si nemyslím, že by ho bylo ve filmu příliš mnoho.
Na závěr ještě poznámka - dobře zařazená varování o spojitosti mezi rakovinou plic a kouřením...